Toho rána Agnes samozřejmě neušlo, že se něco děje v sousedním domě. Slyšela zaskřípění kol a brzd na drobném štěrku, který místy pokrýval kamennou dlažbu ulice, viděla, jak k sousednímu domu přijela dvě černá auta a vystoupili z nich černě odění muži. Slyšela dva tlumené výstřely a bylo jí jasné, že je zle. Stála u pootevřeného okna obývací haly a zpoza závěsu, odhrnutého pouze tak, aby aspoň jedním okem viděla ven, pozorovala celé dění. ‚Hlavně se do ničeho nezaplést!‘ běželo jí hlavou. ‚Ten židovský doktor určitě něco musel provést, jinak by pro něj nepřišli! Určitě! Dobře mu tak!‘ honily se dál její myšlenky a přitom se třásla strachem. ‚Co když přijdou na to, že jsem Polka, a budou si myslet, že jsem mu pomáhala?‘ konstruovala si nesmyslně. Nejradši by utekla od okna a někam zalezla. ‚Třeba do postele. Kdyby sem přišli, viděli by, že jsem stará, nemocná ženská,‘ vymýšlela si dál.
Jenomže zvědavost byla silnější než strach, a tak viděla, jak muži vyvlekli z domu bezvládnou Olgu a jak zanedlouho přijel pohřební vůz a zřízenci z něj vynesli rakev, do které před vchodem do domu Kühnelových naložili tělo doktora Kühnela ve zkrvaveném bílém plášti. Viděla, jak jedno černé auto se třemi muži a Olgou odjelo, zatímco druhé zůstalo stát zaparkované před vchodem do zahrady.
Slunce už stálo vysoko na obloze, téměř nad hlavou, když spatřila Samuela, syna Kühnelových, jak jde bezstarostně ulicí k jejich domu a pohazuje si přitom taškou s učením. Chtělo se jí křičet. Ne že by jí na něm někdy nějak obzvlášť záleželo, ale znala ho přece už jako malého chlapce a teď jí bylo naprosto jasné, co nastane. Co musí přijít. Přesto neudělala vůbec nic. Stála jako přikovaná za závěsem u okna a strnule pozorovala, jak Samuel míjí stojící černou limuzínu. Nevěnoval jí vůbec žádnou pozornost. Občas přece za tatínkem přijížděli pacienti automobilem. Když byl asi tři kroky za limuzínou, rozlétly se u auta oboje zadní dveře
a z nich vyskočili dva gestapáci, kteří u domu hlídkovali. Jen řidič dál zůstal sedět a pozoroval nezúčastněně dění. Jeden z gestapáků skočil po chlapci, strhl jej na zem a okamžitě ho spoutal. Druhý, který vyskakoval z opačné strany vozu, je doběhl a s netajeným vztekem začal do ležícího Samuel kopat a nepříčetně přitom řval. Jeho kolega tomu počínání jenom přihlížel a vypadalo to, že snad má i potěšení z chlapcova utrpení. Když ale běsnící chlap vytáhl
z pouzdra pod kabátem pistoli a natáhl závěr, aby ležícího Samuela zastřelil, prudce jej vyštěknutým rozkazem zastavil.
„Nech ho!“ slyšela Agnes skrz pootevřené okno. „Bude se nám ještě hodit! Musíme ho vyslechnout, třeba ví, co všechno ten jeho zasranej židovskej fotr dělal.“
Rozběsněný gestapák ještě jednou kopl Samuela těžkou botou do obličeje, až mu hlava narazila do dláždění chodníku a všude kolem se rozstříkla krev.
„Je tu ještě ta holka. Co s ní?“ zeptal se.
„Odvezeme tohohle spratka k nám a pak si pro ni dojedeme. Bude nejspíš ve škole,“ odtušil zjevně velící muž. „A nebo si na ni počkáme tady. Musí sem přijít. Stejně nemá kam jinam jít.“
Nacpali zmláceného a napůl v mdlobách zhrouceného Samuela do auta a prudce vyrazili. V nádherně prosluněném dni počínajícího jara 1943 po nich zůstal jen obláček modročerného kouře a štiplavý zápach špatně spáleného benzínu.
Hrůza, kterou Agnes prožívala celé dopoledne, najednou zkrystalizovala do jediné myšlenky: ‚Teď je na řadě Jutta!‘ Klepala se hrůzou a sama nevěděla, jestli je to strach o tu křehounkou třináctiletou židovskou dívenku, nebo strach o sebe samu. Ve vnitřním zmatku, který se jí usadil někde hluboko, snad kolem žaludku nebo ještě níž, možná až kdesi v hloubi duše, rozhodla se uvařit si čaj.
Bezmyšlenkovitě postavila konvici na oheň, a když začala voda prudce bublat, chtěla voňavé lístky čaje spařit horkou vodou. Ruce a celé tělo se jí ale třásly tak, že nebyla schopná nasměrovat proud vody do hrnku, a tak se vroucí tekutina rozcákla po celém stole
a vystříkla jí na břicho a levou nohu. Agnes vykřikla bolestí, a jak chtěla prudce postavit konvici na stůl, zavadila o porcelánový hrnek, který spadl a s třískotem se rozbil o podlahu na desítky malých kousků.
Pak nastalo ticho. Nic. Jen ze zahrady se ozvalo zatíkání jakéhosi ptáčka, ale hned zase utichlo. Agnes náhle necítila strach, neslyšela bušení svého srdce, tělo se jí přestalo třást. Jen vroucí vodou opařená místa pálila, ale ta bolest jako by ani nebyla její.
V náhlém popudu přehodila přes ramena ručně pletený béžový pléd a přes vlasy uvázala květovaný šátek. Vyběhla z domu směrem ke škole, kam Jutta chodila.
Škola nebyla daleko od domu, tak osm deset minut klidnou chůzí. Agnes ale pospíchala. Netušila, co udělá, jen měla pocit, že musí být u školy co nejdříve. V hlavě jí zněla jedna jediná myšlenka: ‚Varovat Juttu! Musíš varovat Juttu!‘ Ta myšlenka jí vířila hlavou a jako perlík do kovadliny bušila do jejích spánků a rezonovala celým tělem. ‚Musíš to stihnout! Musíš ji včas varovat!‘
Před školou zůstala bezradně stát. Nevěděla, co si má počít. Neslyšela dětské hlasy a došlo jí, že asi ještě probíhá vyučování.
‚A nebo už možná šly děti domů,‘ zmocnily se jí pochybnosti. Poodešla do stínu starých lip, které lemovaly cestu ke školním vratům. Moc nestínily, listy jim teprve pučely, ale Agnes chtěla věřit, že mezi jejich kmeny nebude tolik lidem na očích.
Najednou se začal vracet strach. Žena pátrala očima po okolí, jestli ji někdo nesleduje. Opět se celá roztřásla a strach jí začal svírat hrdlo. Pocit, že se na ni všichni dívají a podezírají ji z něčeho nekalého, jí bobtnal v hrudi. Ale kolem šel pouze starší pár, nejspíš manželé. Nezúčastněně si povídali a ženy postávající mezi lipami si nevšímali. Opodál se šoural napůl chromý stařec a klepal holí do chodníku. Jinak tu nebyl nikdo. Agnes to ale neuklidnilo. Nenápadně se snažila nakouknout do oken sousedních domů, jestli se někde nepohne závěs nebo neobjeví hlava všímavého souseda.
Prudce sebou trhla, když ji náhle k smrti vyděsil jemný zvuk pneumatik na štěrku příjezdové cesty. ‚Gestapo!‘ mihlo se jí hlavou. A kdyby jí v tom okamžiku nezdřevěněly nohy, určitě by se dala na útěk. Ve spáncích jí krev bušila jako tisíc permoníků. Kolem ní ale projel na starém černém bicyklu asi čtrnáctiletý kluk a vesele zacinkal na zvonek. Agnes se zvolna vracela krev do údů. Věděla, že už nechce zachraňovat Juttu, že nechce dělat žádný dobrý skutek. Chtěla jen a jen utéct domů, do své bezpečné vily, tam zabouchnout dveře, zamknout je na tisíc západů a nechat za nimi celý ten hnusný a nebezpečný svět. ‚Musím odsud!‘ otočila se a vykročila zpět k domovu.
Vtom se z otevřených oken školy ozval zvonek a prakticky zároveň s ním lomoz a veselé hlasy dětí. Agnes ztuhla uprostřed kroku. Překvapilo ji, jak rychle začaly první děti vybíhat ze školy. Jako kdyby byly připravené za vraty a čekaly jen na zazvonění, aby mohly vyrazit ven. Pořád se zmítala nerozhodností, když náhle uviděla Juttu. Šla s další dívenkou od školních vrat směrem do ulice. Žlutá šesticípá hvězda jí zářila na rozepnutém červeném kabátku. Ještě okamžik Agnes zaváhala. Pak jí ale celým tělem projelo jako oslepující blesk rozhodnutí. Přitáhla si pléd víc na ramena a stáhla šátek hlouběji do čela, snad aby jí víc zastínil obličej. Vykročila směrem k dívkám a snažila se být co nejméně nápadná.
Na ulici si dívky zamávaly a šly každá opačným směrem. Jutta paní Frühaufovou poznala teprve, až když byla těsně u ní. Rozzářily se jí oči a chtěla ji radostně pozdravit. Už už otvírala ústa, když ji ve výrazu přicházející ženy něco zarazilo. S úlekem zůstala stát. Agnes se jakoby mimoděk k Juttě přitočila a polohlasem pronesla: „Utíkej! Nesmíš domů! Tatínka zabili a maminku odvedli. Samuela taky. Jdou pro tebe!“ Na jediný zlomek vteřiny pohlédla Juttě do očí, pak se prudce otočila a rychlým krokem, skoro útěkem, zmizela pryč. Ani se neohlédla.
To bylo naposledy, kdy Agnes Juttu viděla. Zemřela po válce jako stará, nemohoucí žena ve špíně a smradu ústavu pro přestárlé. Ale do posledního okamžiku jejího života jí z paměti nevymizel ten nevěřícný úlek a děs v dívčiných černých očích.