Kniha Jutta v prodeji na těchto stránkách a v knihkupectvích

Úvod

„Vážený pane Černile, dočetl jsem zrovna Vaši napínavou, smutnou, a šťastnou knihu, a doufám, že ji brzo vydáte i oficiálním způsobem. Nemohl jsem se dočkat konce a bylo to jako v pohádce... Trochu se stydím za Maxe, že si chtěl usnadnit život, ale kdo by to byl nechtěl v Berlíně na začátku čtyřicátých let? Maxe citujete správně. Moje odpověď je naprosto kladná: prosím neváhejte citovat Maxe, jak to činíte, a držím Vám palce, co se týče oficiální edice knihy. Bydlel jsem v Berlíně na Tegeler Weg (také u starší ženy, které jsem pomáhal psát dopisy muži na frontě - za snídani), ale stejně jsem chtěl vědět, co to je Tegeler Fliess, a zjistil jsem, že pořád ještě existuje (poetické procházky..).
Přeji Vám hodně úspěchů a mnoho čtenářů.“

Peter Demetz

Peter Demetz (nar. 1922) je americký germanista, literární vědec, kritik, překladatel německo-židovsko-českého původu. V letech 1960 – 1991 působil jako profesor na prestižní Yaleově univerzitě v New Havenu v americkém státě Connecticut. Jeho osobní příběh byl předobrazem Maxe, o němž v knize „Jutta“ vypráví Zdeněk Beatryczi.

JUTTA

Svět není ani černý, ani bílý. Dokonce ani uprostřed zuřící světové války. Hrdinstvím nemusí být jen nezištná záchrana opuštěné dívky, ale třeba i varování sousedky, která dokáže přemoci svůj strach jediným slovem: „Utíkej!“ To, i když je to jen jediné slovo, vrhá Juttu, mladinkou židovskou dívenku, do ulic válkou sužovaného Berlína. Zároveň se tou dobou stává Berlín nechtěným domovem pracovně nasazeného Zdeňka, který, vytržen z poklidného života v nevelkém moravském městě, právě zde poprvé v životě prožívá zamilování a lásku, zklamání, zradu, nenávist, slast milování i nečekanou pomoc. Osudy Zdeňka a Jutty se protínají za dramatických okolností, jimiž jsou donuceni se semknout a společně najít cestu nejen k sobě navzájem, ale především k přežití nástrah a hrůz, které jim osud a jejich bližní připraví. Podaří se jim uhájit alespoň holé životy? Po desítky let se čte nářům dostávala do rukou literatura s válečnou tématikou, v níž bylo téměř vždy striktně jasné, kdo jsou nepřátelé a kdo kladní hrdinové. Kniha Jutta je jiná. V příběhu nenachází čtenář prvoplánově ty zlé a ty dobré, ale autor nás provází válečným městem v německé říši, kde žijí lidé, jejichž charaktery jsou formovány dobou, v níž se ocitli. Válka je pozadím, na kterém se dech beroucí příběh Zdeňka a Jutty odehrává, ale skutečně důležití jsou ti, se kterými se na své cestě potkávají.

Jutta – příběh knihy

S Vláďou spolu sedáváme na kávě alespoň jednou týdně. Probereme politiku, ženské a někdy zbyde čas i na povídání o lovu či cestování. To on procestoval celý svět. Lovil zvířata na severní i jižní polokouli. Na západě i na východě. Navštívil indiánské kmeny i eskymáky. A právě v době, kdy jsem očekával, že mně bude vyprávět o své cestě za medvědy, začal mi povídat o své devadesátileté babičce. „Vyprávěla mi příběh, který teď pořád nosím v hlavě,“ řekl a pokračoval: „a já nevím co s ním?“ „Tak to napiš,“ odpověděl jsem mu tehdy lakonicky. „Ty myslíš, že to bude někdo číst?“ optal se mě pragmaticky. Konečně co jiného jsem mohl od vystudovaného ekonoma čekat. Chvilku jsme mlčeli, abych nakonec to ticho prolomil a řekl mu toto: „Je to tvoje povinnost. Byla by škoda, kdybys to neudělal. Příběhy je potřeba chránit a ne je zahodit, aby se na ty lidi, kteří v nich žijí, nezapomnělo.“ Nebudu tady tvrdit, že se tehdy Vláďa zvedl od rozpité kávy a pospíchal domů psát. To bych lhal. Ale začal o tom přemýšlet. Od našeho rozhovoru o příběhu, který mu vyprávěla jeho babička, uteklo několik týdnů. Vlastní příběh mi nevyprávěl, jen poznamenal, že to má pořád v hlavě, ale…. „Nikdy jsem nic nenapsal. Nemám na to… Nejsem žádný spisovatel.“ Uteklo dalších několik dnů, když mě požádal, jestli bych si něco nepřečetl. Poslal mi text napsaný v nějakém pseudotextovém editoru a já se seznámil se Zdeňkem. Text to byl suchý až nudný i proto jsem mu nabídl, že se sejdeme druhý den na kávě. Se zvědavostí člověka, který chce vědět, se mě optal: „Je to blbý?“ „Není, jen to potřebuje trochu koření.“ „Tak to tam uprav.“ Místo úprav jsem ten večer Vláďovi řekl, co mně připadá nelogické, kde se nemusí bát použít silnější slova a vůbec jsme si ten večer povídal i o mnohém. A povídali jsme si i druhý den u kávy a za týden a za dva týdny a… A já četl. Dostával jsem text budoucí knihy rozsekaný po dvaceti třiceti řádcích, na kterých bych nezměnil ani slovo. Opět jsme s Vláďou seděli u kávy a povídali si. V počítači jsem měl pár stránek budoucí knihy, něco přes osmdesát řádků, ale už víc než čtrnáct dní jsem od něj nedostal ani slovo. Dozvěděl jsem se o jeho zdravotních potížích, o šamanech v Jižní Americe, o… O knize, ale mlčel a tak nezbývalo než se zeptat: „Píšeš?“ „Píšu.“ Odpověděl mi. „Tak něco pošli.“ „Pošlu, ale až toho bude víc.“ Dny utíkaly a k našim setkáním u kávy přibyl nový rituál. Namísto pozdravu jsem vždy položil jednoslovnou otázku: „Píšeš?“ „Píšu,“ odpovídal mi. Ale musím říct, že byly i chvíle, kdy se vymlouval, že nepíše, protože musí… Musí na úřady, musí obchodovat, musí k doktorovi, musí… Štval jsem ho tou otázkou, to mně bylo jasné, ale nedokázal jsem si pomoci. Byl jsem zvědavý, co Zdeněk? Uteklo už několik měsíců a já mimo těch osmdesáti řádků nevěděl o příběhu, který psal, vůbec nic. Teprve tehdy mi poslal 78 stránek své knihy. Přečetl jsem je už ten večer. Hladový po tom, co bude dál. Co Jutta, co Andrea, co Zdeněk, co…? Hned ráno jsem mu zavolal, abychom si došli na naši kávu. Na mé otázky ohledně knihy mi ale nic neřekl. A tak jsem se musel smířit se svou zvědavostí a čekat. Dál jsme chodili do kavárny a dál jsem pokládal tu pro něho protivnou otázku: „Píšeš?“ A on psal. Doma, v kavárně, na cestě do Jižní Ameriky, v letadle, na lodi, v šamanově chatrči uprostřed Amazonie .… Už nedokážu spočítat, kolik uteklo týdnů a měsíců, když mě požádal, jestli bych té knize nedal podobu, aby ji mohl nechat vytisknout v několika exemplářích pro své kamarády, přátele a hlavně pro svou babičku. Přinesl mi ten příběh na flešce a já ji zlomil za několik málo dnů. Když jsem mu ji přinesl, položil pro změnu otázku on mně: „Četl si to?“ „Ne.“ Trochu jsem ho tehdy zklamal, ale já věřil, že dostanu také jeden výtisk a ten příběh si vychutnám tak, jak se na čtení knihy sluší a patří a ne, že to budu louskat na monitoru počítače. Knihu jsem dostal. Byla vydána v padesátikusovém nákladu a já dostal číslo 4. Bylo úterý. Ve čtvrtek jsme spolu zašli na kávu a Vláďa se mě optal: „Četl si to?“ „Ne,“ odpověděl jsem po pravdě. Naštval jsem ho, to se nedalo přehlédnout. Já ale na ten příběh potřeboval svůj klid. Knihu jsem si přečetl v sobotu a přečetl jsem ji jedním dechem. A i když jsem ji dočítal v posteli v teple peřiny s nachumlaným polštářem pod hlavou, když jsem dočetl poslední větu, smekl jsem svůj klobouk a tiše se uklonil. Ten příběh mě vzal. Byla neděle s já se vzbudil už před sedmou hodinou ranní a naštvaně koukal na budík, jak pomalu ukrajuje minutu za minutou. Věděl jsem, že Vláďa funguje až od devíti. Těch sto dvacet minut bylo pro moji zvědavost nekonečných. V devět hodin jsem zavolal Vláďovi a místo pozdravu jsem mu položil otázku: „A co Andrea?“ Ve sluchátku se ozval spokojený smích. Jak jsem se o několik dnů později dozvěděl, na Andreu se ho ptal každý, kdo knihu Jutta přečetl. A i když je kniha už na světě a na dalších řádcích vám oni ještě něco napíši, slyší Vláďa při každém našem setkání ode mne otázku: „Píšeš?“ A on se kroutí a té odpovědi, kterou chci slyšet, se vyhýbá. JAN KŘEMEN

Ukázka z knihy Jutta

Toho rána Agnes samozřejmě neušlo, že se něco děje v sousedním domě. Slyšela zaskřípění kol a brzd na drobném štěrku, který místy pokrýval kamennou dlažbu ulice, viděla, jak k sousednímu domu přijela dvě černá auta a vystoupili z nich černě odění muži. Slyšela dva tlumené výstřely a bylo jí jasné, že je zle. Stála u pootevřeného okna obývací haly a zpoza závěsu, odhrnutého pouze tak, aby aspoň jedním okem viděla ven, pozorovala celé dění. ‚Hlavně se do ničeho nezaplést!‘ běželo jí hlavou. ‚Ten židovský doktor určitě něco musel provést, jinak by pro něj nepřišli! Určitě! Dobře mu tak!‘ honily se dál její myšlenky a přitom se třásla strachem. ‚Co když přijdou na to, že jsem Polka, a budou si myslet, že jsem mu pomáhala?‘ konstruovala si nesmyslně. Nejradši by utekla od okna a někam zalezla. ‚Třeba do postele. Kdyby sem přišli, viděli by, že jsem stará, nemocná ženská,‘ vymýšlela si dál.

Jenomže zvědavost byla silnější než strach, a tak viděla, jak muži vyvlekli z domu bezvládnou Olgu a jak zanedlouho přijel pohřební vůz a zřízenci z něj vynesli rakev, do které před vchodem do domu Kühnelových naložili tělo doktora Kühnela ve zkrvaveném bílém plášti. Viděla, jak jedno černé auto se třemi muži a Olgou odjelo, zatímco druhé zůstalo stát zaparkované před vchodem do zahrady.

Slunce už stálo vysoko na obloze, téměř nad hlavou, když spatřila Samuela, syna Kühnelových, jak jde bezstarostně ulicí k jejich domu a pohazuje si přitom taškou s učením. Chtělo se jí křičet. Ne že by jí na něm někdy nějak obzvlášť záleželo, ale znala ho přece už jako malého chlapce a teď jí bylo naprosto jasné, co nastane. Co musí přijít. Přesto neudělala vůbec nic. Stála jako přikovaná za závěsem u okna a strnule pozorovala, jak Samuel míjí stojící černou limuzínu. Nevěnoval jí vůbec žádnou pozornost. Občas přece za tatínkem přijížděli pacienti automobilem. Když byl asi tři kroky za limuzínou, rozlétly se u auta oboje zadní dveře a z nich vyskočili dva gestapáci, kteří u domu hlídkovali. Jen řidič dál zůstal sedět a pozoroval nezúčastněně dění. Jeden z gestapáků skočil po chlapci, strhl jej na zem a okamžitě ho spoutal. Druhý, který vyskakoval z opačné strany vozu, je doběhl a s netajeným vztekem začal do ležícího Samuel kopat a nepříčetně přitom řval. Jeho kolega tomu počínání jenom přihlížel a vypadalo to, že snad má i potěšení z chlapcova utrpení. Když ale běsnící chlap vytáhl z pouzdra pod kabátem pistoli a natáhl závěr, aby ležícího Samuela zastřelil, prudce jej vyštěknutým rozkazem zastavil.

„Nech ho!“ slyšela Agnes skrz pootevřené okno. „Bude se nám ještě hodit! Musíme ho vyslechnout, třeba ví, co všechno ten jeho zasranej židovskej fotr dělal.“ Rozběsněný gestapák ještě jednou kopl Samuela těžkou botou do obličeje, až mu hlava narazila do dláždění chodníku a všude kolem se rozstříkla krev. „Je tu ještě ta holka. Co s ní?“ zeptal se. „Odvezeme tohohle spratka k nám a pak si pro ni dojedeme. Bude nejspíš ve škole,“ odtušil zjevně velící muž. „A nebo si na ni počkáme tady. Musí sem přijít. Stejně nemá kam jinam jít.“ Nacpali zmláceného a napůl v mdlobách zhrouceného Samuela do auta a prudce vyrazili. V nádherně prosluněném dni počínajícího jara 1943 po nich zůstal jen obláček modročerného kouře a štiplavý zápach špatně spáleného benzínu.

Hrůza, kterou Agnes prožívala celé dopoledne, najednou zkrystalizovala do jediné myšlenky: ‚Teď je na řadě Jutta!‘ Klepala se hrůzou a sama nevěděla, jestli je to strach o tu křehounkou třináctiletou židovskou dívenku, nebo strach o sebe samu. Ve vnitřním zmatku, který se jí usadil někde hluboko, snad kolem žaludku nebo ještě níž, možná až kdesi v hloubi duše, rozhodla se uvařit si čaj.

Bezmyšlenkovitě postavila konvici na oheň, a když začala voda prudce bublat, chtěla voňavé lístky čaje spařit horkou vodou. Ruce a celé tělo se jí ale třásly tak, že nebyla schopná nasměrovat proud vody do hrnku, a tak se vroucí tekutina rozcákla po celém stole a vystříkla jí na břicho a levou nohu. Agnes vykřikla bolestí, a jak chtěla prudce postavit konvici na stůl, zavadila o porcelánový hrnek, který spadl a s třískotem se rozbil o podlahu na desítky malých kousků.

Pak nastalo ticho. Nic. Jen ze zahrady se ozvalo zatíkání jakéhosi ptáčka, ale hned zase utichlo. Agnes náhle necítila strach, neslyšela bušení svého srdce, tělo se jí přestalo třást. Jen vroucí vodou opařená místa pálila, ale ta bolest jako by ani nebyla její. V náhlém popudu přehodila přes ramena ručně pletený béžový pléd a přes vlasy uvázala květovaný šátek. Vyběhla z domu směrem ke škole, kam Jutta chodila.

Škola nebyla daleko od domu, tak osm deset minut klidnou chůzí. Agnes ale pospíchala. Netušila, co udělá, jen měla pocit, že musí být u školy co nejdříve. V hlavě jí zněla jedna jediná myšlenka: ‚Varovat Juttu! Musíš varovat Juttu!‘ Ta myšlenka jí vířila hlavou a jako perlík do kovadliny bušila do jejích spánků a rezonovala celým tělem. ‚Musíš to stihnout! Musíš ji včas varovat!‘

Před školou zůstala bezradně stát. Nevěděla, co si má počít. Neslyšela dětské hlasy a došlo jí, že asi ještě probíhá vyučování. ‚A nebo už možná šly děti domů,‘ zmocnily se jí pochybnosti. Poodešla do stínu starých lip, které lemovaly cestu ke školním vratům. Moc nestínily, listy jim teprve pučely, ale Agnes chtěla věřit, že mezi jejich kmeny nebude tolik lidem na očích.

Najednou se začal vracet strach. Žena pátrala očima po okolí, jestli ji někdo nesleduje. Opět se celá roztřásla a strach jí začal svírat hrdlo. Pocit, že se na ni všichni dívají a podezírají ji z něčeho nekalého, jí bobtnal v hrudi. Ale kolem šel pouze starší pár, nejspíš manželé. Nezúčastněně si povídali a ženy postávající mezi lipami si nevšímali. Opodál se šoural napůl chromý stařec a klepal holí do chodníku. Jinak tu nebyl nikdo. Agnes to ale neuklidnilo. Nenápadně se snažila nakouknout do oken sousedních domů, jestli se někde nepohne závěs nebo neobjeví hlava všímavého souseda.

Prudce sebou trhla, když ji náhle k smrti vyděsil jemný zvuk pneumatik na štěrku příjezdové cesty. ‚Gestapo!‘ mihlo se jí hlavou. A kdyby jí v tom okamžiku nezdřevěněly nohy, určitě by se dala na útěk. Ve spáncích jí krev bušila jako tisíc permoníků. Kolem ní ale projel na starém černém bicyklu asi čtrnáctiletý kluk a vesele zacinkal na zvonek. Agnes se zvolna vracela krev do údů. Věděla, že už nechce zachraňovat Juttu, že nechce dělat žádný dobrý skutek. Chtěla jen a jen utéct domů, do své bezpečné vily, tam zabouchnout dveře, zamknout je na tisíc západů a nechat za nimi celý ten hnusný a nebezpečný svět. ‚Musím odsud!‘ otočila se a vykročila zpět k domovu.

Vtom se z otevřených oken školy ozval zvonek a prakticky zároveň s ním lomoz a veselé hlasy dětí. Agnes ztuhla uprostřed kroku. Překvapilo ji, jak rychle začaly první děti vybíhat ze školy. Jako kdyby byly připravené za vraty a čekaly jen na zazvonění, aby mohly vyrazit ven. Pořád se zmítala nerozhodností, když náhle uviděla Juttu. Šla s další dívenkou od školních vrat směrem do ulice. Žlutá šesticípá hvězda jí zářila na rozepnutém červeném kabátku. Ještě okamžik Agnes zaváhala. Pak jí ale celým tělem projelo jako oslepující blesk rozhodnutí. Přitáhla si pléd víc na ramena a stáhla šátek hlouběji do čela, snad aby jí víc zastínil obličej. Vykročila směrem k dívkám a snažila se být co nejméně nápadná.

Na ulici si dívky zamávaly a šly každá opačným směrem. Jutta paní Frühaufovou poznala teprve, až když byla těsně u ní. Rozzářily se jí oči a chtěla ji radostně pozdravit. Už už otvírala ústa, když ji ve výrazu přicházející ženy něco zarazilo. S úlekem zůstala stát. Agnes se jakoby mimoděk k Juttě přitočila a polohlasem pronesla: „Utíkej! Nesmíš domů! Tatínka zabili a maminku odvedli. Samuela taky. Jdou pro tebe!“ Na jediný zlomek vteřiny pohlédla Juttě do očí, pak se prudce otočila a rychlým krokem, skoro útěkem, zmizela pryč. Ani se neohlédla. To bylo naposledy, kdy Agnes Juttu viděla. Zemřela po válce jako stará, nemohoucí žena ve špíně a smradu ústavu pro přestárlé. Ale do posledního okamžiku jejího života jí z paměti nevymizel ten nevěřícný úlek a děs v dívčiných černých očích.

Poděkování

Příběh zachycený v knize Jutta je pravdivý. Nejspíše se neudál přesně tak, jak je v knize popsán, ale při jeho psaní jsem vycházel z vyprávění své babičky, paní Jiřiny Běťákové pocházející z Ratiboře u Vsetína, dnes čtyřiadevadesátileté úžasné dámy. A ona zná příběh přímo z vyprávění některých jeho protagonistů. Proto mé poděkování patří především jí, protože mi příběh nejen vyprávěla, ale hlavně následně věnovala mnoho a mnoho hodin, kdy jsem po ní chtěl další a další podrobnosti. Musím říci, že bylo pro mne obrovskou satisfakcí, když mi po přečtení toho úplně prvního, ještě neoficiálního vydání řekla, že se při čtení vrátila zpět do svého mládí. Babičko, děkuji!

Mé další poděkování směřuje k obecně prospěšné společnosti Živá paměť, o.p.s. Protože jsem pochopitelně potřeboval získat co nejvíce informací a především pokusit se nasát atmosféru doby a míst, kde se děj příběhu odehrává, zavolal jsem na jejich kontaktní číslo. Ozvala se mi paní Šárka Jarská, která mi naprosto nezištně a velmi ochotně poskytla přístup k jejich bohatým materiálům a dokumentům. Navíc se ještě spolu s paní Violou Jakschovou podílely na několika obsahových korekturách, takže i díky jim jsem měl možnost získat věrný obraz doby. Chci věřit, že se mi ho podařilo stejně věrně zachytit i v knize Jutta....

Velice děkuji panu profesoru Petru Demetzovi, americkému germanistovi, literárnímu vědci, kritiku a překladateli, za souhlas k využití jeho osobního příběhu pro dokumentaci vztahu majoritní společnosti v Čechách, ale i v dalších zemích, k židovskému národu před a v průběhu II. světové války.

No a závěrem ještě poděkování dvěma lidem: Honzovi Křemenovi, který mě doslova dokopal k tomu, abych příběh sepsal, povzbuzoval mne, když přišly pochybnosti a poskytl spousty věcných rad a praktické pomoci při vytváření knižní podoby příběhu Jutty a Láďovi Svobodovi, který mě učil, jak knížku prezentovat, jak správně číst na veřejných autorských čteních a na co si dát pozor, abych potenciálním čtenářům neprozradil víc, než bych měl a zároveň je nalákal, aby si třeba knížku koupili :-) Vladimír Černil

Jutta – Kniha nekniha

Kniha - nekniha Jutta žije svým životem. Četli ji profesoři, doktoři, novináři, filmoví producenti, herci i herečky, majitelé firem, účetní, obchodnice, prodavačky, uklízečky, jazykoví odborníci a desítky dalších. Kniha Jutta putuje od čtenáře ke čtenáři a žije svým životem, kdy na své cestě nechává nezodpovězené otázky: „A co bylo dál s Andreou? Co bylo dál se Zdeňkem? Co bylo s Jutou? Co bylo…? Příběh Jutty není černobílý. Je barevný tak, jak život bývá. Je v něm nenávist, proti které stojí láska. Je tam chuť mstít se, stejně jako potřeba pomoci. Je v něm všechno, co lidé v sobě mají a čím druhým ubližují či je staví na nohy. Je tu… A víc vám neprozradím. Třeba budete mít štěstí a kniha Jutta vám přijde do ruky. Jen ještě dodám, abych se vyhnul zbytečným otázkám: „Ano kniha byla nabídnuta nakladatelství, aby byla oficiálně vydána. Pan nakladatel ji vzal do ruky a aniž by ji otevřel, tak ji odložil zpět na stolní desku, aby nad ní vyřkl ortel: „To bude asi pěkně blbý, když jste si to musel vydat sám.“ Já jen dodám: „Blbý to není, právě naopak.“ A tak nezbývá než té knize dát to, co jí patří. První oficiální vydání, které si jistě zaslouží.“ JAN KŘEMEN

Vladimír Černil

„Já nevím, co bych o sobě napsal,“ řekl mi Vladimír Černil, když jsem jej požádal o to, aby napsal pár řádků o sobě. Nakonec mě poprosil, že to mám sepsat já, a tak se čtenáři omlouvám, že toto představení autora není takové, na jaké je běžně zvyklý. Narodil se v roce 1963. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a po roce 1989 se, stejně jako mnoho jiných, vrhl na podnikání. Po dvaceti letech úspěšného podnikání si začal plnit své sny. Procestoval takřka celý svět. Zachránil zámek v Libouchci a po padesátce napsal svou první knihu. Knihu „Jutta“. V současnosti se připravuje na sepsání pokračování. Setkat se s ním můžete na některém z autorských čtení. Jinak se spíš drží v ústraní, tichý, spokojený, přející… Pokud bych o něm měl napsat něco špatného, tak věřte, že je složité přesvědčit k něčemu člověka, který je tvrdohlavým puntičkářem. A to je vše. Vlastně ještě mohu dodat jednu jedinou poznámku: Známe se bezmála třicet let. Zatímco já se svou duší létám v oblacích, on je věcný pragmatik a já doteď nechápu, kde v sobě objevil toho spisovatele. JAN KŘEMEN

Názory čtenářů

Četl jsem mnoho knih a drahně let v nich nerozděluji na dobré a špatné. Žil jsem na zámcích i ve slamech. Modlil se a meditoval v klášterech křesťanských i buddhistických. Žil jsem v opravdovém nadbytku, ale i v ještě opravdovější bídě a nouzi, tělesné i duševní. Znám dobře extrém a hloubku duchovního ústraní po mnoho týdnů i extatické zážitky bujaré zábavy a intenzivního života. Byl jsem svědkem mnohých utrpení i mnohého štěstí, které doprovázejí lidské bytí. Znám důvěrněji než mnozí jiní, z vlastní zkušenosti, fenomén smrti i zrození. Fenomén strachu, radosti i sdílení. A možná to jsou všechno důvody, proč jsem tuto knihu, tento příběh vstřebal a zhltal v okamžiku. Během dvou dní, kdy jsem prožíval příběh této knihy stejně intenzivně jako příběh svůj. Kdy to byl můj příběh. Když má člověk vlastní zkušenosti, i nemalý věk, pak to, co vnímá nejintenzivněji je opravdovost a upřímnost bytí - jako u JUTTY. Když má navíc hlubokou vnitřní zkušenost s tím, co ho přesahuje pak ví, že neexistují hranice a oddělenost pro toho, kdo je autorem příběhu. Jen tak má najednou „dílo“ jinou hodnotu, než jen pouhý výplod fantazie a invence autora. Hodnotu předávání něčeho, co nás přesahuje - jako u JUTTY. Osobní poznání, chceme-li životní moudrost, je nepřenosné a nesdělitelné. Toto je tedy jen můj pohled a mé shledání s touto knihou, příběhem a fenoménem. Skrze mou zkušenost a můj příběh. I proto jen doporučuji „přečti si tuto knihu“. Tomáš Jarolím

Knihu "Jutta" jsem přečetla jedním dechem. Četla se s lehkostí, kniha mě opravdu bavila a čtení doslova přitahovalo. To o jiných knihách nemohu úplně tvrdit. Pisatel, umí velmi mistrně vše detailně popsat tak, že všechno je zcela uvěřitelné a podněcuje fantazii tak, že jsem si živě vše popsané dovedla představit. Tak to má být, kniha má vyvolat čtenářovu fantazii a nechat i špetku tajemna, pro které se čtenář ke knize po čase vrátí. Zajisté byla velká práce ověřit některé historické a časové souvislosti. Závěr knihy mě dokonce dojal k slzám. S nadšením o knize vyprávím svým přátelům, kterým ji budu postupně půjčovat. Já sama se k ní určitě brzy vrátím... MUDr. Dana Panovcová

Kniha, kterou jsem dočetla, „JUTTA“, je krásná a velmi citlivá. Právě proto, že jste knihu psal dle skutečnosti, je o to cennější a jímavější. Knihu jsem četla 2x, protože teprve podruhé jsem vnímala jednak hrůzy války, ale i lásku a soudržnost dobrých lidí. Děkuji. Lenka Mandíková

Autor se v této knize zabývá tématem, které se mnohým může zdát již neaktuální až vyčerpané. Opak je ale pravdou, protože jímavost a lidská hloubka příběhu má co říci i dnes, nemluvě o faktu, že obsahové - více či méně blízké paralely – najdeme na mnoha místech dnešního světa. A v tomto ohledu (a nejen v tomto) je předmětné téma stále aktuální. Ocenění si však zaslouží nejen téma, ale i způsob jeho interpretace, velmi slušná čeština, což jen ilustruje bohatost našeho jazyka, čehož autor v nemalé míře a vcelku přesvědčivě využívá. Do další literární práce přeji hodně tvůrčích sil. Milan Hora

"Knihu jsem přečetl během jedné noci a mnoho kapitol jsem viděl jako film." Martin Paleček, filmový producent

Kniha přečtena jedním dechem, poutavý a strhující příběh, od kterého se nejde odtrhnout. Oceňuji zejména zachycení charakterových vlastností postav, kde bych vyzdvihla zvláště Andreu, jejíž postava je hlavně o lidskosti i přes odehrávající se historické události. Kniha je o to silnějším zážitkem, když autor čerpal ze skutečných událostí tvořících rámec příběhu. Je zde vše...láska, zrada, zoufalství, ale hlavně síla a touha žít! Už se těším na pokračování... Olina Podhájecká, Ústí nad Labem

"Příběh mě doslova a do písmene "sestřelil" (v tom dobrém). Jednoznačně děkuji, že jste příběh sepsal a vydal. Dovedu si představit, že to stálo nemalé úsilí. Kniha mne vtáhla do děje takovým způsobem, že mi bylo několikrát hodně úzko. Knihu jsem četl po večerech a to bylo asi moje dost velké štěstí, protože jsem měl 2x slzy v očích - to kdyby viděly děti (5 a 7 let), těžko by chápaly proč, a nevím, jestli bych jim to byl schopen vysvětlit. Děkuji moc za napsání této knihy." R.B. Liberecko

Recenze MŮJ KNIŽNÍ RÁJ

Recenze Podpora českých autorů

Kontakt

Email: info@kniha-jutta.cz